Ondřej Skočík: Osobní zkušenosti vojáka v aktivní záloze i vojáka z povolání

(převzato z czdefence.cz)   Rotný Ondřej Skočík za svůj život profesionálního vojáka vyzkoušel hned několik útvarů Armády České republiky. Poté, co se z osobních důvodů rozhodl z armády na čas odejít, okamžitě se přihlásil do aktivní zálohy a poznal tak i život vojáka z „druhé strany“.

K práci vojáka z povolání se však relativně brzy opět vrátil a v AČR slouží dodnes, konkrétně u 26. pluku velení, řízení a průzkumu.Ondřeje jsme se ohledně jeho zajímavé kariéry zeptali na pár otázek…

Můžete nám krátce popsat, kde všude jste působil jako profesionální voják, než jste z armády odešel?

Do armády jsem vstoupil k tehdy 153. ženijnímu praporu v Olomouci, kde jsem působil jako ženista. Po dvou letech jsem pak přešel k 4. brigádě rychlého nasazení, přesněji do Jindřichova Hradce k 44. lehkému motorizovanému praporu, kde jsem opět vykovával ženijní odbornost. Následně jsem cca po jednom roce byl na vlastní žádost přeložen na Moravu – nastoupil jsem k 72. mechanizovanému praporu do Přáslavic na funkci řidiče pásového bojového vozidla pěchoty BVP-2. Zde jsem strávil celkem dva a půl roku s bezvadnou partou lidí. Odejít do civilu jsem se tehdy rozhodl z osobních důvodů.

Jak dlouho jste pak byl v civilu, co jste v něm dělal, a chyběla Vám nějakým způsobem armáda?

V civilu jsem pak byl rok a půl. Ano, armáda mi chyběla, ale věděl jsem už tehdy, že se do ní, až se u mě situace stabilizuje, budu chtít vrátit. V civilu jsem se tehdy živil jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. Jen pro zajímavost jsem za tu dobu procestoval celkem 16 zemí, hlavně Balkán, dále Německo a Francii. Armádu jsem však nikdy zcela neopustil, jelikož hned po mém odchodu z AČR jsem se přihlásil do jednotky aktivní zálohy u 72. mechanizovaného praporu. Tam jsem jako příslušník AZ působil rok a půl ve funkci velitele družstva oprav pásové techniky.

Jak vzpomínáte na své působení v AZ?

Lidé v AZ, kde jsem působil, byli naprosto skvělí, byli motivovaní se učit a cvičit. Ze strany praporu nám byli poskytováni ti nejlepší lidé – instruktoři. Během společných cvičení s vojáky z povolání na nás tehdy nikdo nepohlížel „skrze prsty“ a brali nás za parťáky. Také velení AZ 72. mechanizovaného praporu bylo podle mých zkušeností složeno z naprostých profesionálů, kteří byli skvělými veliteli. Jednu poznámku bych v rámci poměru konkrétní odbornosti vůči vševojskovému výcviku jednotlivých vojáků v AZ měl – osobně bych dal více prostoru právě odbornosti na úkor vševojskovému výcviku.

Kdy jste pak přešel z AZ zpět k profíkům? Měl jste vyhlídnutý konkrétní útvar, kde jste chtěl sloužit?

Bylo to cca po roce a půl v AZ (v roce 2018), kdy jsem začal podnikat kroky pro návrat k profíkům. Zajímal jsem se tehdy o konkrétní místo u strážní jednotky 26. pluku velení, řízení a průzkumu (26. pVŘPz), respektive u strážní jednotky 262. radiotechnického praporu. Nyní u tohoto pluku sloužím již přes dva a půl roku.

Za svoji armádní kariéru jste si tedy vyzkoušel několik profesí vojáka z povolání i vojáka v aktivní záloze. Myslíte si, že je pro člověka vstup k profesionálům jednodušší z řad AZ nebo přímo z civilu?

Myslím si, že lze brát aktivní zálohu jako jakýsi bonus při pozdějším vstupu k profesionálům, protože voják v AZ získá jistou základní představu, jak vlastně funguje armádní svět. Pokud jdou do armády lidé přímo z civilu, často nemusí vědět, co přesně od armády chtějí, respektive co armáda chce od nich, a jestli se služba v armádě vůbec potká s jejich představami. Vstup do AZ bych tedy doporučil jako jakousi vstupní bránu. Mám i takový názor, že by služba u AZ měla být povinná, například na tři roky, z důvodu základní občanské vojenské připravenosti.

Je Vám předchozí zkušenost v AZ nyní u profesionálů v něčem prospěšná?

Pro mě osobně to, vzhledem k mému předchozímu působení u profíků, nebylo nic extra, nic nového jsem se v podstatě nenaučil. Výcvik v AZ byl však veden efektivně a kvalitně. Od svých kolegů – profíků, kteří před tím sloužili v AZ (a byla to tehdy na rozdíl ode mě jejich první zkušenost s armádou) vím, že jim služba v AZ v lecčems pomohla.

Zmínil jste, že znáte kolegy, kteří se z civilu nejprve přihlásili do AZ a po čase přešli do armády jako vojáci z povolání. Jak tyto kolegy, bývalé vojáky v AZ, vnímají „ostřílení“ vojáci z povolání, kteří do armády vstoupili rovnou k profíkům?

Profesionální vojáci se ke svým kolegům, bývalým vojákům v AZ, chovají normálně. Ale všechno je samozřejmě o lidech. Pokud se nově příchozí voják z povolání, který před tím sloužil v AZ, chová stylem „všude jsem byl a všechno znám“, vyvolá to samozřejmě u jeho kolegů patřičnou zpětnou vazbu.

Změnil se nějak po Vašem opětovném nástupu k profesionálům, Váš pohled na celkovou funkci AZ v AČR?

Nezměnil, naopak po absolvování služby v AZ jsem získal velmi kladnou zkušenost, kterou mohu doporučit.

Existuje v rámci AZ a VZP nějaká rivalita či nevraživost? Setkal jste se s něčím podobným osobně?

Nenazval bych to přímo nevraživostí, spíš někdy mírnými obavami. Jako příklad mohu uvést zapůjčení BVP v rámci cvičení AZ. Občas se totiž stane, že zapůjčené BVP není vráceno profíkům v původním stavu, proto jej tak trochu neradi půjčují. Ze své zkušenosti vím, že udržet BVP-2 v provozuschopném stavu vydá dost energie a samozřejmě pak člověka naštve, když se stroj někdy vrátí v jiném stavu, než byl zapůjčen.

Jaká byla úroveň Vaší výstroje / výzbroje u AZ a u profesionálů v rámci 72. mpr či 26. pVŘPz?

U 72. mpr je vybavení pro vojáka z povolání i vojáka v AZ velmi podobné a podle mě je dostačující, avšak nutno podotknout, že vojáci do své výstroje často investují sami z vlastních prostředků. Musím také přiznat, že v AZ u 72. praporu bylo vybavení kolikrát lepší, nežli nyní u nás u 26. pluku, ale na druhou stranu je třeba brát v potaz rozdílné zaměření jednotek a s tím související úroveň vybavení.

Jak se Vás v rámci Vaší současné služby u 26. pVŘPz dotkla pandemie koronaviru?

Příslušníci 26. pluku velení, řízení a průzkumu vypomáhali a vypomáhají v různých nemocnicích, domovech důchodců a sociálních zařízeních. Já osobně jsem sloužil v Domově pro seniory Dolní Cetno a poté v Praze v Domově Vlčí mák pro válečné veterány v areálu Ústřední vojenské nemocnice. Naposledy jsem pracoval v Klaudiánově nemocnici Mladá Boleslav, kde jsem působil jako sanitář na anesteziologickém a resuscitačním oddělení (ARO).

Autor: Michal Pivoňka, úpravy: kpt. Lucie Machorková, foto: archiv rtn. Ondřeje Skočíka