- 3.5.2016
(převzato z Areportu 5/2016)
Nadporučice Hana Koblicová - Kmeťová svůj život spojila s rychlostní kanoistikou. Během své kariéry nasbírala padesát tři medailí z vrcholových závodů. Po vážném zranění se závoděním musela přestat, avšak svět kanoistiky neopustila. Stala se mezinárodní rozhodčí na krátké tratě a maratonu a je jedinou českou rozhodčí, která má oprávnění rozhodovat mezinárodní závody na dračích lodích. Mezi rozhodčí na olympiádu v Riu de Janeiru sice vybrána nebyla, ale s největší pravděpodobností se s českou výpravou vydá na další olympijské hry do japonského Tokia v roce 2020.
Hana má za sebou dvanáct let služby v armádě. K rychlostní kanoistice se však dostala mnohem dříve. Ještě pořádně neuměla držet v ruce tužku, ale s pádlem v ruce už obstojně čeřila vody kolem poděbradské loděnice. „Do kajaku mě poprvé posadil taťka, ještě mi nebylo ani šest. Tehdy už trénoval s mou o tři roky starší sestrou Lenkou, byla jsem s nimi u vody stejně pořád, tak to zkusil i se mnou,“ vzpomíná.
Dvanáct let v kajaku
Hanu od počátku kanoistika bavila. Její rodiče v tomto sportu také závodili, a tak odmalička šla v jejich stopách, i když ji do ničeho nenutili. „Naši mě nijak zvlášť nemotivovali, když jsem vyhrála, žádný dáreček nepřijuchal. Ale měli jsme kolem vody skvělou partu, a to pak bylo rozhodující. Chodila jsem tam ráda, celá naše rodina tím sportem žila. Měla jsem radost, i když jsem sportovní vybavení našla pod vánočním stromkem místo hračky. Neměli jsme moc peněz, takže si to mamka s taťkou takhle ulehčovali,“ směje se. Trénovala denně, za každého počasí, šest až osm kilometrů, podle toho na jakou trať se zrovna připravovala. Většinou trénovala se sestrou. „Lenka na tom byla mnohem lépe fyzicky, ale hlavně byla velký talent. Také sbírala medaile všude, kam přijela. Dokonce byla nominována na juniorské mistrovství světa do Japonska. Tam ale neodjela. Řekla, že na to kašle, že tomu nehodlá obětovat celý život,“ diví se Hana a říká, že toho její sestra prý dodnes nelituje, že když vidí, jak si vrcholoví sportovci huntují zdraví, není jim co závidět.
Od doby, kdy Hana začala trénovat, se systém tréninků velmi změnil. „Dokud voda nezamrzla, byli jsme na řece. Dnes už se v zimě hodně využívá posiloven a moderních posilovacích strojů. My jsme posilovali s vlastní váhou, na zahřátí před tréninkem jsme běhali venku. A to jsme ani neměli kvalitní termoprádlo, jaké se používá dnes. A kdo ho měl a mohl si ho vzít i na trénink, to už byl frajer,“ vzpomíná Hana Kmeťová. Hana tvrdí, že dnešní děti mají, co se týče kanoistiky výhodu v tom, že už jako velmi malé umějí plavat. „Dneska je to běžné, spousta lidí má na zahradách bazény, maminy hned po narození, dítě ještě neumí sedět a už ho vláčí do bazénu. Neříkám, že je to špatně. Jen srovnávám. Když já jsem začínala, tak jsme chodili na plavání ve druhé třídě a spousta dětí tehdy plavat neuměla.“
Práce mých snů
Studium na sportovním gymnáziu v Pardubicích naznačovalo, že sport nebude v jejím životě pouze koníčkem, ale stane se jejím životním partnerem. „Ve čtvrtém ročníku jsem se rozhodovala, jakým směrem půjdu a společně s kamarády jsme si podali přihlášku ke studiu na Vojenském oboru při Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. První rok jsem přijímací zkoušky neudělala, takže jsem se potloukala po všelijakých brigádách, ale napodruhé jsem se lépe připravila a klaplo to. Dostala jsem se na obor vojenská tělovýchova a bylo mi jasné, že to bude práce mých snů,“ vzpomíná. Při studiu na vysoké škole pro ni kanoistika nebyla výhodou. Hana říká, že díky kanoistice měla výhodu pouze ve vytrvalostních sportech, naopak gymnastika a atletika pro ni byly noční můrou.
Po absolvování FTVS nastoupila na pozici tělovýchovného náčelníka k 131. smíšenému dělostřeleckému oddílu do Pardubic, se kterým se v roce 2010 přestěhovala do posádky Jince. S pardubickými dělostřelci také odletěla do mise v Kosovu, kde působila na operační skupině štábu velení českého kontingentu. „V Jincích se mi moc nelíbilo. Práce
mě sice bavila, jenže jsem to měla dost daleko domů. Bydlela jsem na ubytovně, ale chtěla jsem si koupit vlastní bydlení a nedokázala jsem si představit, že strávím zbytek života zrovna tam. Nakonec jsem sehnala místo tělocvikářky u 26. pluku velení, řízení a průzkumu ve Staré Boleslavi, kde jsem od roku 2014. Je to odsud také kousek cesty, ale dá se denně dojíždět a dokonce se dostanu i vlakem, což jsem ocenila zrovna nedávno, kdy se nám rozbila obě auta najednou,“ směje se Hana.
Během trénování kanoistiky sice okusila spoustu sportů, žádný ji však neuchvátil natolik, aby se kvůli němu pustila pádla. Tvrdé tréninky začaly brzy nést sladké plody. Padesát tři medailí z dorosteneckých a juniorských závodů na úrovni minimálně mistrovství republiky je důkazem toho, že se jí její úsilí vyplatilo.
Vážný úraz za všedních okolností
Jenomže pak přišlo zranění hlavy, které její vrcholovou kariéru v rychlostní kanoistice na nějakou dobu ukončilo. „Lidé se mě na to často ptají. Všichni čekají nějakou adrenalinovou story o tom, jak jsem se převrátila na divoké vodě, loď mě vláčela mezi kameny, topila jsem se a nikde nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. A pak jsou zklamaní, když jim vyprávím, jak jsem prostě jen nesla kajak na vodu, uklouzla na mokrém chodníku a rozbila si hlavu o schod. Měla jsem těžký otřes mozku a krvácení do mozku a vůbec to nevypadalo dobře.“ Doktoři nejprve Haně sport zcela zakázali, ale k jejich překvapení se po půl roce její zdravotní stav natolik zlepšil, že se mohla ke sportování vrátit.
Kanoistika mi přišla vhod
Ke kanoistice na pár let přidala ještě další sport, a to kvadriatlon, ve kterém dva roky po sobě získala juniorskou zlatou medaili jak na republikovém mistrovství, tak na mistrovství světa. „Tento sport se skládá ze čtyř disciplín – z plavání, kanoistiky, cyklistiky a běhu. Moc holek ho nedělá. Závod trvá kolem šesti hodin, je to hrozně náročné a vyčerpávající. Tři a půl kilometru se plave, pak se jede deset kilometrů na kajaku, padesát kilometrů na kole a posledních deset kilometrů do cíle se běží. Pro závodníky bývá největší problém právě kajak. Kdo nezná dobře techniku, v téhle disciplíně nabere obrovskou ztrátu, která pak většinou už nejde dohnat,“ vysvětluje Hana.
Na druhé straně barikády
Ačkoli už se rychlostní kanoistice závodně nevěnuje, tyto lodě z jejího života zcela neodpluly. Bylo jí líto se zcela se závody rozloučit, a tak šla opět ve šlépějích svého otce a stala se z ní rozhodčí. Nejdřív udělala zkoušky pro domácí závody, později i pro mezinárodní soutěže. „Zkoušky na mezinárodní rozhodčí jsou celé v angličtině. Konají se v rámci závodů. Nejprve se píše test nebo je ústní pohovor, pak se dělá praktická část, kdy při závodech obejdeš se zkoušejícím všechna rozhodcovská stanoviště. V České republice je nás šest mezinárodních rozhodčích, z toho na maraton jsme dvě a na dračí lodě jsem tu zatím jenom já,“ vysvětluje Hana.
Na vnitrostátní soutěže vybírá rozhodčí Český kanoistický svaz. Na soutěže mezinárodní určí Mezinárodní kanoistická federace hlavního rozhodčího, který si následně vybere rozhodčí na základě nominace kanoistických svazů jednotlivých států. „Nevím proč, ale kam mě napsali, tam jsem byla vybraná,“ podotýká Hana spokojeně, ale zároveň upřesňuje, že to není až tak pravda, protože bohužel nebyla vybrána jako rozhodčí na olympiádu do Ria, kam si strašně přála se dostat. „Mrzelo mě to, ale co se dá dělat. Předseda svazu mi řekl, ať jsem trpělivá, že za čtyři roky je Tokio, a v tu dobu už budu mít z našich mezinárodních rozhodčích nejvíc zkušeností. Takže doufám, že to myslel tak, jak jsem si to vyložila,“ směje se.
Rozhodčí za svou práci na soutěžích nedostávají žádné peníze. Svaz jim pouze zajišťuje dopravu a platí jejich ubytování a stravu. „Z práce si na závody beru dovolenou. Moc mi jí pak sice nezbývá na svou vlastní dovolenou, protože i když jsou závody o víkendu, musíme tam být už ve všední den. Naštěstí se závody konají v okurkové sezoně, takže v práci nemám problém a dovolenou dostanu vždy, když si o ni požádám,“ tvrdí Hana.
Výzva pro ženy
Na aktivní sportování nadporučice Hana Koblicová – Kmeťová přece jen nezanevřela. Kondici si udržuje běháním. Vyhrávání závodů už však není její prioritou. V loňském roce se zapojila do soutěže Women's Challenge, která je přidružená k seriálu půlmaratonových a maratonových závodů po celém světě. Jde o dlouholetý projekt, jehož cílem je podpořit ženy v jejich rozhodnutí začít běhat a splnit si svoji běžeckou výzvu. Je určený všem odhodlaným ženám bez ohledu na jejich věk a fyzickou kondici. V tomto projektu jde spíše o příběh spojený s běháním než o sportovní výkony. Pražský půlmaratón běhám pravidelně, ale chtěla jsem se posunout zase dále. „Poslala jsem pořadatelům této akce svůj příběh, jak jsem sportovala, pak zranění, pak delší sportovní pauza, a že bych se chtěla výkonnostně alespoň přiblížit své bývalé kondici. „Během semifinále se sešla úžasná parta 20 holek, každá jiná, leč společný cíl nás neuvěřitelně spojil.“ Každá se musela představit a povyprávět proč se do projektu přihlásila a pak jsme běželi zkušební závod, ale o výsledky tam nešlo, jen o to, jestli to člověk vůbec dá. Mým cílem v tomhle závodě bylo dokázat si, že uběhnu maraton a také zhubnout do svatebních šatů, protože jsem se začátkem srpna vdávala. Oboje vyšlo na jedničku,“ lišácky se usmívá Hana.
Autor: Jana Fabiánová
