Stačí jen včas zmáčknout spoušť

(převzato z Areportu 1/2016)

Desátník Jan Hlaváč je profesionální řidič. Téměř denně usedá za volant služebních vozidel. Stejně tak často jako volant, bere do svých rukou i fotoaparát.Jan Hlaváč nefotografuje dlouho. I když věkově by mohl patřit ke generaci fotografů, která by ještě mohla zažít vyvolávání filmů v temné komoře, se svým koníčkem však začal až v době digitálních fotografií a barevných tiskáren. „První foťák jsem si pořídil, když jsem pracoval ve Škodovce. Jezdil jsem se spoustou aut, zkoušel jsem i prototypy a chtěl jsem mít na ta auta památku,“ vypráví. I když neodmítne kamarádovi udělat snímek syna při tenisovém turnaji nebo zvěčnit jeho svatební den, nejraději fotografuje zvířata.

Lovec beze zbraně

K fotografování zvěře se dostal naprosto jednoduše. Prostě jen vyměnil dalekohled za fotoaparát. Na vesnici, kde bydlel, je spousta myslivců, myslivci jsou jeho otec i jeho bratr. Jan zatím myslivecké zkoušky nemá. Už spoustu let přemýšlí o tom, jestli si je přeci jen neměl udělat, protože by to mohlo prohloubit jeho znalosti o zvěři.  „Vždycky ale dojdu k závěru, že o zvěři se můžu učit i sám. A stejně bych pak nestřílel. Raději mačkám spoušť na foťáku než na zbrani. Jsem lovec beze zbraně, mě baví ta zvířata pozorovat a obdivovat. Ale nejsem zarputilý ochránce zvířat, který nechápe, že odstřel zvěře je nutný k udržení zdravého chovu,“ vysvětluje.

Od dětství pozorovali s otcem a s bratrem v přírodě zvířata. Často také chodil na naháňky, a tak si začal brát s sebou fotoaparát. „Nafotil jsem spoustu fotek. Jednou se mě bratr zeptal, jestli by nemohli použít pár mých fotek na výzdobu při výročí založení mysliveckého spolku v naší vesnici. Na tuto akci přijel také šéfredaktor časopisu Myslivost. Viděl jeho fotografie a ptal se svého kamaráda, kdo je jejich autorem. „Stál jsem náhodou hned za nimi a všechno jsem slyšel. Tak jsem se ke svému dílu přihlásil,“ vypráví Jan. A tak začala jeho spolupráce s časopisem Myslivost, jehož články už pátý rok doplňuje o své fotografie.

Má za sebou také několik úspěšných výstav. První Janova samostatná výstava se konala na Slovensku ve Svatém Antonu, při příležitosti oslav Dnů svatého Huberta. Od té doby tam vystavuje téměř každý rok. „Při první výstavě jsem byl strašně nervózní. Nevěděl jsem, co od toho mám čekat. Nevěděl jsem ani, jak se výstava pořádá. Navíc jsem se docela bál o ty fotky. Dal jsem si s nimi práci, ale neměl jsem je ve skle, byly jen lehce připevněné na nástěnky. Obával jsem se, aby na ně lidi nesahali a nezničili je. Ale nakonec to bylo moc pěkné. Přišly tam i školy a školky, dětem se ty fotky moc líbily. Ptaly se mě, co je na té a té fotce za zvíře, tak jsem jim to všechno vysvětloval a ukazoval. Bylo mi to hrozně příjemné,“ vzpomíná Jan na svou první zkušenost s vystavováním a vypráví, jak na tuto akci přijel také bývalý slovenský prezident Gašparovič. „Dostal jsem jako jediný z fotografů povolení ho tam fotit. Bez ohledu na moje politické vyznání, byla to pro mě čest, že si pro to pořadatelé vybrali zrovna mě,“ chlubí se.

Oko je důležitější než technika

Jan sice fotografuje všechno, ale specializuje se na zvířata ve volné přírodě. V této činnosti se zdokonaluje díky časopisům a internetu, kde lze najít spoustu článků a stránek na toto téma. Jako vánoční dárek dostal od rodiny poukaz na workshop Rostislava Stacha, jednoho z nejlepších českých fotografů přírody a zvířat. Na jeho škole fotografování, zaměřené na fotografování živé přírody, byl Jan už dvakrát. Na tomto workshopu se fotografové učí jak nejlépe udělat snímky živých zvířat, z jakého úhlu, v jaké fázi pohybu, na co se zaměřit, aby obrázek byl co nejlepší. „Nejdřív jsem se tam cítil hrozně trapně. Přijel jsem se zrcadlovkou za nějakých třicet tisíc. Jenže fotografové, kteří tam byli, měli vybavení mnohem dražší, třeba za sto tisíc i víc. Stach to na mě poznal a hrozně mě povzbudil. Řekl mi, že na tom skoro vůbec nezáleží, že oko fotografa je mnohem důležitější než vybavení, se kterým fotí. A vůbec nejdůležitější je včas zmáčknout spoušť. To mi hrozně pomohlo,“ vzpomíná.

Během kurzu každý udělá spoustu snímků, ze kterých pak vybere ty, které považuje za nejpovedenější. Ty ukáže Stachovi a společně pak nad nimi diskutují a hodnotí, co by se ještě dalo zlepšit a jak. Jan považuje Stacha za profesionála, od kterého se má co se naučit. Všechny jeho rady si bere k srdci a při fotografování myslí na to, co mu jeho učitel poradil. „Na ten kurz přijel jeden pán, který si tam celou dobu dělal, co chtěl. Fotil si po svém, žádné rady neposlouchal. Při hodnocení mu Stach řekl svůj názor a on to přece jen vyzkoušel podle jeho doporučení. Nakonec úplně změnil své postupy. Dal Stachovi za pravdu, že jeho rady jsou opravdu užitečné a začal se jimi také řídit,“ vypráví. 

Dvě Janovy fotografie byly na workshopu zvoleny jako nejpovedenější. Jeden rok to byla fotografie víra virginského za letu, druhý rok snímek kuny lesní. Obrázek víra byl dokonce vybrán za fotografii měsíce v časopise Příroda. „Ta fotka je opravdu výjimečná. Ze svých fotek ji pokládám za nejzdařilejší a mám ji i nejradši. Takhle by měla dobrá fotka vypadat. Zachycuje start dravce na kořist. Je správně ostrá, povedla se mi kompozice, odhadl jsem správně i světlo, ale především vyjadřuje dynamiku pohybu,“ hodnotí svou povedenou práci Jan a dodává, že tohle všechno zkombinovat se opravdu povede tak u jednoho snímku z tisíce.  

Workshop je ovšem procházka růžovou zahradou ve srovnání s fotografováním ve volné přírodě, kde zvěř při každém neopatrném pohybu fotografa uteče, nebo na očekávané místo vůbec nepřijde, nebo se zrovna nechová tak, jak by si fotograf představoval. „Mnohdy čekám dlouhé hodiny. Člověk se nesmí pohnout, kýchnout, odehnat vosu, která na něj dotírá, protože tohle všechno může zvěř odradit. To není jako v ateliéru, kde se fotograf domluví s lidmi, co si mají vzít na sebe, aby fotka barevně ladila, řekne jim, že tady bude sedět taťka, tady mamka, vedle mamky synek a vedle taťky jeho holčička, obě dětičky dostanou do ruky jejich oblíbené hračky, aby v klidu seděly, pak si nasvítí lampy, na pozadí dá tapetu, nebo ji pak přidá v počítači, a pak už jen dělá fotky, které ještě nakonec v nějakém programu vyretušuje. To mi připadá jako taková šablona, do které se jen zasazují jiné obličeje. Živá příroda je mnohem větší výzva. Tady se musí počítat s vrtochy divoké zvěře,“ vysvětluje Jan.

Práci v ateliéru a upravování fotografií v počítači ale nezatracuje. Říká, že každá fotografie má své místo a každá si najde nějakého obdivovatele. I Stach mu doporučil, aby se zkusil naučit počítačově upravovat fotky, že tím může svou práci posunout zas o kousek dál. I proto se v nejbližší době chystá na workshop zaměřený právě na práci se snímky v počítačovém programu.

Nenechal se odradit

Desátník Jan Hlaváč se vyučil automechanikem pro nákladní automobily. Po učilišti nastoupil základní vojenskou službu, ze které chtěl pokračovat jako voják z povolání, ale armáda ho tehdy nechtěla kvůli oční vadě. „Pěkně mě to naštvalo. U odvodu moje brýle nikomu nevadily. A když jsem chtěl zůstat, tak to najednou byl problém. Tehdy jsem měl armády plné zuby,“ popisuje své pocity. Odešel tedy do civilu. Nevrátil se však k nákladním automobilům, ale utekl k osobním vozům a jedenáct let pracoval jako testovací jezdec v mladoboleslavské Škodovce. „Vztek na armádu mě časem přešel. Nakonec jsem pochopil, že měli pravdu. Ta moje oční vada nebyla zrovna malá. A vojákův zdravotní stav by měl být co nejlepší.“ Jan měl hodně kamarádů, kteří pracovali v armádě. Neustále ho lákali a přemlouvali, ať to ještě zkusí. „Nejdřív jsem si nechal opravit oči. Operace se povedla, tak jsem do toho ještě jednou šel,“ směje se. Nastoupil jako řidič k jednotce protiletadlového raketového vojska ve Strakonicích. Po několika letech se kvůli práci manželky přestěhovali do Prahy.

V současné době pracuje desátník Jan Hlaváč jako řidič u 26. pluku velení, řízení a průzkumu ve Staré Boleslavi. Fotografování není v jeho popisu pracovní činnosti, nicméně při všech akcích pluku pořizuje fotografie pro útvar. „Po pluku se to rychle rozneslo, že rád fotím. Těší mě, když mě požádají, ať jdu na akci a udělám tam fotky. A hlavně mě těší, když se pak lidem ty fotky líbí,“ říká.

Když se ho zeptáte na nejhezčí zážitek z fotografování, řekne vám Jan dva příběhy. První je z jeho práce v oboře rodiny Kinských, kde se mu pro jejich kalendář povedlo za pomoci tamního správce bažantnice vyfotit bažanta v toku. Druhý příběh se týká jeho rodiny. „Jeli jsme s rodinou do pražské zoologické zahrady. Před tím jsem se ještě zastavil v obchodě s fotoaparáty, kde pracuje můj kamarád. Koupil jsem si, co jsem potřeboval, a kamarád mi dal pro synka na hraní repliku nejnovějšího Nikona. V ZOO jsem začal fotit zvířata a synek stál vedle mě a napodoboval všechno, co jsem dělal. Bylo to strašně roztomilé. Stál jsem s foťákem u oka a vedle mě v tom samém postoji můj syn. Manželka nás vyfotila mobilem. Ta fotka se moc povedla, vždycky se musím smát, když ji vidím. Ale nejlepší na tom bylo poslouchat ostatní návštěvníky, kteří nás viděli a šeptali si o tom, jak ten malý kluk má tak velký a určitě drahý foťák,“ usmívá se Jan a doufá, že má ve svém malém synkovi budoucího parťáka pro cestu za svou vysněnou fotografií medvěda ve volné přírodě.

Autor: Jana Fabiánová (Areport: 1/2016)

Foto: z archivu Jana Hlaváče