- 17.1.2014
Beseda a autogramiáda s autorem knihy o radiotechnickém vojsku „Volací znak Salakuška“ Martinem Káňou se uskutečnila v pátek 17. ledna 2014 v chomutovském Středisku knihovnických a kulturních služeb. Akce se uskutečnila pod záštitou organizace Paměť – společnost pro zachování vojenské historie Chomutovska, jež má základy v Klubu vojenských důchodců Chomutov.
Mezi hosty nechyběli příslušníci 26. pluku velení, řízení a průzkumu, převážně 262. radiotechnického praporu v čele se zástupcem velitele majorem Tomášem Strnadem. Po autorově prezentaci o knize následoval slavnostní křest publikace, kterého se ujal primátor Chomutova Jan Mareš společně s předsedou společnosti Paměť Františkem Schwartzem.
„Volací znak Salakuška” (pozn.: Salakuška – poslední volací znak velitelského stanoviště 52. radiotechnického praporu Stod) je vzpomínkovou knihou o historii a činnosti radiotechnického vojska v Čechách. Titul dává nahlédnout do počátků budování prvních hlásných útvarů, využívajících především systém vidových hlásek, postupně doplňovaný o radiolokační stanice, které se v průběhu let transformovaly na radiotechnické hlásky, až z nich vznikly radiotechnické prapory.
Nedílnou součástí knihy jsou vzpomínkové texty nejen profesionálních vojáků, ale i tehdejších vojáků základní služby, jednoduché nákresy kasárenských objektů a bojových stanovišť, opisy rozkazů a nařízení, přehledy velitelů a radiolokační techniky atd. Nechybí zážitky z ostrých bojových střeleb, které se pravidelně konaly v Ašuluku. Jedna z kapitol se také zabývá současným stavem posádek.
„Když jsem zhruba po patnácti letech od konce mé vojenské základní služby doma našel zcela zapomenutou krabici s několika rozkazy a dalšími materiály, které jsem si na památku z vojny přivezl, vůbec by mě nenapadlo, že z toho nakonec bude kniha,“ říká autor knihy Martin Káňa.
Prvotním impulzem k jejímu napsání byly prý mylné informace o 52. radiotechnickém praporu Stod, které se objevovaly na internetu. Zprvu autor zamýšlel napsat na web jen něco málo o něm a o 3. radiotechnické brigádě. Ukázalo se ale, že podřízenost rot se stále mění, a tak nezbylo, než napsat o všech šesti radiotechnických praporech. „Nakonec je na světě kniha o budování radiotechnického vojska, šesti radiotechnických praporech, a to 51. až 56., 33. provozním praporu a 3. radiotechnické brigádě,“ vysvětluje autor.
Martin Káňa pracoval na vzniku knihy šest let. Během této doby osobně navštěvoval pamětníky a místa dislokace jednotek bývalé 3. radiotechnické brigády a studoval materiály ve Správním archivu Armády ČR v Olomouci a ve Vojenském ústředním archivu v Praze. Kromě dlouhé řady pamětníků na publikaci spolupracovali Libor Slavík, současný příslušník 6. radiotechnické roty 262. praporu, a Vladimír Malenovský, místopředseda organizace Paměť a bývalý příslušník 55. radiotechnického praporu a 3. radiotechnické brigády.
Životopis autora
Martin Káňa (*1972, Bohumín) byl příslušníkem bývalého 52. radiotechnického praporu Stod, kde v letech 1990 až 1992 sloužil jako voják základní služby. V přijímači v Třeboni byl vyškolen pro funkci operátor radiolokačního dálkoměru, ale po příchodu k základnímu útvaru ve Stodu začal sloužit na štábu útvaru, nejprve jako písař na obyčejné spisovně a posléze se přesunul na evidenci útvaru jako pomocník náčelníka štábu pro evidenci. Před koncem své vojenské základní služby v roce 1992 dostal nabídku pokračovat jako voják z povolání v další činné službě na evidenčním oddělení, když se složení štábu útvaru vrátilo k původnímu uspořádání, které dříve fungovalo do roku 1977. Nabídku ale nevyužil, ač o tom dlouze uvažoval. O dva roky později byl útvar zrušen. Od návratu z vojny pracuje jako IT specialista pro zahraniční počítačovou firmu.
